Stavba tratí pro orientační biatlon má svá specifika, která však nejsou dána nějakým podstatným rozdílem proti chápání tratí u klasického orientačního běhu, nýbrž nutností procházení všech formátů závodů (tedy sprintu, klasické trati i štafet) střelnicí. Prostor v okolí biatlonového stadionu Eduard zvolený pro letošní Mistrovství světa kvalitou vyhovoval této úrovni závodu, jeho nevýhodou však bylo poněkud excentrické umístění střelnice a omezení prostoru směrem k severu frekventovanou silnicí a křižovatkou mezi Jáchymovem, Božím Darem a Abertamy. Při rozvrhnutí prostorů pro jednotlivé mistrovské závody jsem musel s omezeným prostorem pečlivě hospodařit.
Před návrhem tratí jsem si prostudoval dost map z jiných O-biatlonových světových závodů (především ze Skandinávie a Dánska), ale opíral jsem se i o trati z některých posledních MS v OB, zvlášť trati z MS ve Francii byly hodně inspirativní, ale i trati z WMOC v Maďarsku nebo Švýcarsku byly v mnohém poučné.
Prvním závodem byl sprint (délkou odpovídající trochu kratšímu middlovému lesnímu závodu jak ho známe z „hladkého“ OB). Jak u OB tak i u O-biatlonu je tato disciplína charakterizovaná především technickou náročností kontrol (POZOR – neplést s u nás běžným záludným schováváním kontrol !!!). Rozhodnutí o použitém prostoru proto jasně padlo na oblast s mnoha jemnými terénními tvary tvořenými převážně pozůstatky středověké těžby stříbra. Potřeboval jsem si přitom ale „schovat“ něco zajímavého i pro další závodní dny, takže sprint využil jen rovinatější, ale jemně členitou část hřebetu. Trati sprintu tedy nešly vůbec do východního svahu Eliášova potoka, a druhá část trati po první střelecké položce pak nepřekročila umělý kanál, kterým je Eliášův potok veden jako náhonem k Hornímu rybníku. Tratě tak byly velmi rychlé i při zachování orientační náročnosti. Velkou výhodou bylo, že toto sportovní odvětví netrvá na striktně dogmatickém požadavku že by pro tuto disciplínu musela být použita mapa 1:10000 a žádná jiná. Bylo proto použito měřítko 1:7500, ale značky a tloušťky čar byly ponechány takové, jako jsou na mapě 1:10000. Přestože kresba mapy nebyla vůbec změněna, tak mapa získala na přehlednosti a umožnila závodníkům čtení mapy bez použití lupy, což přispělo k rychlosti pohybu závodníků terénem a omezilo chyby způsobené zhoršenou čitelností terénních detailů při velké rychlosti běhu.
Druhý den pro lokaci i pro klasickou trať bylo použito měřítko 1:10000 – opět díky nedogmatickému přístupu vedení tohoto sportovního odvětví. Měřítko 1:15000 používané u nás „povinně“ pro klasickou trať by znamenalo, že nejzajímavější části terénu nemohou být použity, poněvadž terénní tvary vzniklé přičiněním středověkých těžařů, ale vlastně ani nádherná erozní část v SV části terénu, by byly naprosto nečitelné. Trať klasiky by ztratila hodně na orientační zajímavosti. A to by bylo přímo proti duchu definice tohoto formátu – má přece otestovat VŠECHNY orientační schopnosti závodníka, nejen volbu mezi obíhačkou zleva a zprava, na kterou u nás v posledních letech často degradují trati OB na klasické trati.
Při sprintu nepoužitý prostor východního svahu údolí Eliášova potoka byl druhý den použit pro první polovinu speciální disciplíny – tzv. lokace, která tvoří u O-biatlonu prolog klasické trati. Závěrečná část lokace pak proběhla v nově domapovaném kousku prostoru na jižním okraji mapy z middlového MČR 2015. Tuhle část už jsme měli předmapovanou – měla zde původně být část klasické trati LOBů 31. ledna 2016. Pro nedostatek sněhu zůstala nakonec tato část mapy nepoužitá, ale byla pouze v provedení pro LOB. Pro O-biatlon bylo samozřejmě nutné důkladnější „letní“ promapování.
Závod typu „lokace“ probíhá tak, že závodník běží po vyfáborkované linii, kterou ovšem nemá zakreslenou v mapě – tam má pouze start. Na trati ho čeká 10 stanovišť. Na pěti z nich je přímo umístěná kontrola, dalších 5 jsou pozorovací stanoviště a kontrola je umístěna na dohled, nejdále 400m od pozorovacího stanoviště. Závodník pak má za úkol vpichem do zalaminované mapy určit místo, kde je kontrola, a za každý celý milimetr odchylky od správného místa vyfasuje jednu trestnou minutu (maximálně ale 10 minut za jednu kontrolu). Na rozdíl od trailových závodů je kladen důraz i na rychlost, čas pro absolvování lokace je součástí celkového času klasické trati (mapy lokace jsou spolu s dalšími mapami k nahlédnutí na konci tohoto článku i v samostatné galerii Mapy BOB).
Ihned po doběhu lokace pak závodník dostává mapu klasické trati s parametry obdobnými OB longu a pokračuje bez přerušení touto tratí, po jejím absolvování končí na střelnici kde odstřílí všechny položky (jen s krátkým meziběhem po fáborcích mezi ležkou a stojkou) a po odstřílení pokračuje do cíle, k výslednému času se mu pak připočtou všechny hříchy z lokace i ze střelby. Zvlášť neúspěšný jedinec tak má „možnost“ připočítat si k času až 120 minut (100 minut za lokaci, a 20 minut za 20 nesestřelených terčů).
Pro trať klasického závodu jsem použil prostor kvalifikace MČR 2015, ke kterému byla připojena mapa ze sobotního zahřívacího lesního sprintu, která ovšem byla přemapována tak, aby byla v měřítku 1:10000 čitelná (původní měřítko použité v roce 2015 bylo 1:5000) a převedena do klíče ISOM2000. I tak byl prostor dost malý na to, aby se tam dala klasická trať s odpovídajícími parametry snadno postavit. Pro vyřešení tohoto problému jsem nakonec použil motýlka, tentokrát ale ne jako rozdělovací metody, ale pro maximální využití prostoru. Motýlek měl tedy pořádně velká křídla, a uzlová kontrola sloužila jako vícenásobná občerstvovačka. Přitom závodníci nevěděli před startem že motýlek není rozdělovací, protože popisy kontrol pro klasickou trať byly jen na mapě. Nakonec tak trochu rozdělovací přece jen byl, protože junioři a elitní kategorie měli motýlky velmi podobné (jen jedno z křídel bylo o malý kousek zkrácené), ale absolvovali větve v obráceném pořadí, takže pokud se sešel na trati lokace junior a eliťák, tak je motýlek od sebe rozdělil.
Tratě klasického závodu se tedy (s výjimkou úzkého koridoru doběhu na střelnici) zcela vyhýbaly prostoru předcházejícího sprintu. Díky motýlkům pak klasické trati doslova vymetly celý tento prostor, byly tam jak jemné terénní partie bývalých stříbrných dolů, otevřené i polootevřené prostory, traverzy strmými svahy a technicky náročná erozní část v SV rohu prostoru – prostě přesně to, co se podle definice vyžaduje od klasické trati. Pro ty, kteří zapomněli jak vypadá definice tohoto formátu jak podle pravidel IOF, tak i podle našeho soutěžního řádu, cituji: „Long distance orienteering tests all orienteering techniques as well as speed and physical endurance“, v českém dokumentu pak „Závod na klasické trati má za úkol prověřit všechny orientační techniky, stejně jako rychlost a fyzickou odolnost.“ Tvar použitého prostoru sice neumožňoval navrhnout extrémně dlouhý postup, to by vedlo k obíhání po silnici nebo na dlouhé cestovky, což na trať OB (pokud to aspoň trochu jde) opravdu nepatří. Ale i na kratších úsecích bylo možné postup volit z různých variant a přitom byli závodníci „drženi“ v terénu.
Posledním závodem MS byly štafety. Pro tento závod byl domapován další malý kousek prostoru podél silnice na Abertamy. Rovněž tento kousek byl „předmapován“ ale nepoužit pro letošní LOBy. A mapa opět jako pro sprint, tj. 1:7500 s velikostí značek pro 1:10000. Štafetové trati šly v úvodu právě do dosud nepoužité části (jak pro OB obecně, tak i v předchozích dvou závodech tohoto MS). Po přeběhu údolí byla další část tratí ve východním svahu, kudy zatím vedla jen trať lokace, ve sprintu použitý jemně členitý prostor překonávaly trati mužů delšími postupy s možností zásadnějších voleb (ale pečlivě zkontrolovanými reálným měřením při probíhání tratí aby obíhačka po cestě nebyla výhodnější), a trati žen sice kratšími postupy, ale vedenými v jiné části prostoru než sprint. Na druhou část trati po první střelbě (obdoba „pytlíku“ u klasických OB štafet) se pak dostávaly na další pro MS zatím nepoužitou část prostoru mezi umělým kanálem a silnicí na Abertamy, kde opět byly k dispozici menší partie s jemně členitým terénem.
Musím říct, že jsem měl při stavbě tratí naprosto volnou ruku, za nepřípustné nikdo nepovažoval ani to, že některá kontrola mohla být vidět při průjezdu po silnici (při závodu opravdu absolutně nepomůže fakt, že někdo zahlédl lampion při jízdě autem po silnici), zrovna tak ani technickému delegátovi ze Švédska nevadilo, že některé postupy mohly vést přes místo, kde parkují auta závodníků, neslyšel jsem ani připomínku že na trati bylo v některých místech málo změn směru (tedy že čtyři nebo pět kontrol bylo „ve šňůře“ v jedné linii za sebou). Ona totiž změna směru není žádný náročný orientační prvek, podstatné je, aby trať byla zajímavá a přitom regulérní, tedy bez záludně poschovávaných kontrol – zašitá kontrola je mnohem horší stavitelský prohřešek než nedostatek změn směru. A podle vyjádření severských závodníků se trati líbily – a to je přece to podstatné. Při závěrečném ceremoniálu a předávání pořadatelské „štafety“ nám byla složena obrovská poklona: Pořadatelé příštího MS ze Švédska konstatovali, že právě absolvovali dosud nejlepší MS, a že zvou všechny účastníky k nim do Sundsvally v roce 2017 na druhé nejlepší MS !
Co říct na závěr ? Bylo to opravdu náročné, netroufnu si ani odhadnout kolik času jsem přípravě těchto tří závodů věnoval. Náročnost byla o to větší, že se nejednalo jen o stavbu elitních tratí, ale současně probíhalo i veteránské a juniorské MS, a ani žádnou z veteránských tratí jsem nechtěl ošidit tím, že bych jen nějak pospojoval málo využívané kontroly elitních nebo juniorských tratí. Výhodou naopak bylo, že jako jediný autor tratí jsem si mohl také sám rozhodnout nejen jaký styl stavby pro jednotlivé závody použiji, ale také jak budou dané prostory co nejlépe využity při minimálním prostorovém překrývání jednotlivých závodů. Úspěšné a bezchybné technické provedení stavby tratí při MS je ale kolektivním dílem zkušených pořadatelů z SK Stopa Praha, kterým byl završen úspěšný pořadatelský rok – nejdřív spolupořádání letního MČR na krátké trati, pak spolupořádání MČR a Mistrovství Německa v LOB, a nakonec MS v O-biatlonu.
Zdeněk Koč
